Hlasujte v kategorii c. 2 zvanej Tzv. logika veriacich, popieranie vedy, historie. Limit na hlasovanie je 30 dni.

Nezmysel c. 1
Pani Artemisia:

citácia:

Nahota bola prirodzena, kym ju ludia netabuizovali.

Je to nezmysel. Adam a Eva boli nahí, pokiaľ nespáchali hriech a po ňom Boh im rozkázal sa zaodieť.
Nehlásajte tu naturalistické a nudistické idiotské názory.
Pre dedičný hriech , nahota nudizmus sú zdrojom dekadencie, ak nie sú prejavom umeleckého aktu.
Oliver Oravec

Only registered users can see links on this forum! Register or Login on forum!

Nezmysel c. 2
/Tento príspevok patrí do série článkov z knihy Apologetika od K.Bartáka./ Všetko čo začína a končí má hranice. Všetko čo má hranice, musel však niekto iný urobiť, napr. odstrihnúť 20 cm široký list papiera. Všetka hmota aj prírodné zákony majú „hranice“, musel ich teda niekto iný takto a nie inak stvoriť. Niekto musel napr. svetlu stanoviť rýchlosť šírenia: 300 000 km/s.

Posledná príčina všetkého nemôže mať hranice, lebo inak by jej musel opäť niekto iný tieto hranice stanoviť. Je teda neohraničená, nekonečná v každom ohľade. Nemohla ani začať, ani nemôže prestať, inak by mala hranice...
Igor Barták

Only registered users can see links on this forum! Register or Login on forum!

Nezmysel c. 3
Presne tak ako ma učí moja katolícka cirkev, bez pochybností a polemík.
norika

Only registered users can see links on this forum! Register or Login on forum!

Nezmysel c. 4
Pán Legionár:

citácia:

Hovorite o katolicizme, akoby to bola nejaka veda

To je najvyššia veda a zároveň najdôležitejšia veda.
Oliver Oravec

Only registered users can see links on this forum! Register or Login on forum!

Nezmysel c. 5
Pre tých, ktorý sa nechcú zaoberať danou záležitosťou z hlbšieho hľadiska dám jednu otázku: Keby naši "prapríbuzní" "behali ešte po zemi", čo by sa z nich malo za istý čas vlastne vyvinúť? Podotázka: "Veríme", vo dve "rodové vetvy" ľudí??

No ale k teraz k meritu:

Domievam sa, že nasledujúci text od Maxa Schelera (o autorovy:

Only registered users can see links on this forum! Register or Login on forum!

Only registered users can see links on this forum! Register or Login on forum!

), má najmä pre nás kresťanov veľkú cenu predovšetkým nie v „úspešnej polemike“ z ateistickými pozitivistami, ale hlavne vo vyzdvihnutí a podopretí toho síce možno „ošúchaného“, ale predsa najdôležitejšieho „refrénu“ všetkých veriacich – Človek stvorený na obraz Boží.

-Za seba- uvediem dôvod, prečo tento citovaný úryvok pokladám za hlboko biblický a takto zdravo podporujúci dôstojnosť religiózneho človeka ako koruny tvorstva (i keď padlého.)

Človek povstal zo Slova Božieho. Boh vyriekol rôzne „Slová“, a svoje dielo –možno tak povedať- zavŕšil Slovom človek. Každé stvorenie nesie v sebe obraz Boha, ale len človek dostal „privilégium“ byť aj nositeľom samotného Slova. (Pannu Máriu tu možno napr. vidieť ako istú analógiu, ale toto neriešime.) Preto aj jeho reč, (na rozdiel od zvieracej) je priamo prejavom(alebo Bohužiaľ aj rôznymi deformáciami, negáciami), tohoto Slova, z ktorého sme nielen utvorení, ale sme aj –opakujem sa- jeho nositelia. Teda sotožňujem sa s autorom, že slová nevyplývajú zo „schopnosti reči“ (ktorú majú v istej podobe aj zvieratá), ale naopak ľudská Reč, je umožnená týmto Zmysluplným Slovom. /Logos/

Jedine ľudské slovo zároveň (priamo) svedčí, že Boh je v nás. Je reflektívne, odpovedá takto na Božie slovo – vďaka ktorému sme, a teda máme v sebe jeho nezmazateľný zápis.(Popierateľný však áno.) A takto môže človek hovoriť svoje malé slová o Veľkom Slove v ňom.(A aj okolo neho.)
Človek dostal práve podielom na tomto tvorčom Slove – výsadné postavenie v prírode. Dostal od Boha poverenie(moc) pomenovať okolité stvorenstvo – čo je tak nesmierne významná vec, že si to poriadne ani nedokážeme uvedomiť a pochopiť to.

...V nasledovnom texte má byť práve ukázané, že nejde len o nejaké mená, separáciu pomocou znakov, ale o zmysly a súvislosti obsiahnuté a zjednotené v moci slova - ktorou Spoluorganizujeme samotnú skutočnosť!
Zviera z tohoto hľadiska vôbec nestráca zo svojej hodnoty – naopak čím je človek viac stotožnený z uvedeným obrazom, tým dokáže „reálnejšie“ vidieť prírodu a jej vzťah k nemu.


... Pozitivisté mají za to, že řeč a nástroje představují sféru skutečnosti, v níž lze nejsnáze najít postupné přechody mezi zvířetem a člověkem. Avšak zkoumáme-li podrobně jejich tvrzení, zjistíme, že nechápou správně ani podstatu slova ani podstatu nástroje.
Výrazové projevy a signály najrůznějšího druhu (vábení, znamení k útoku či útěku aj., které dává vůdce smečky) nacházíme i u zvířat.
Nemohli bychom – domnívají se proto – považovat slovo a řeč jen za trochu složitější formy obou těchto spůsobů vzájemného ovlivňování?

Avšak mezi výrazem a řečí existuje podle fenomenologického zjištění absolutní propast.
Výkřik bolesti, například „Au!“ či grimasa téhož řádu „dávají výraz určitému prožitku“, tzn. přeměňují se – bez mezičlánku volního aktu – v určité pohyby tak, že vedle kauzálního svazku mezi prožitkem a pohybem (který může být subjektu onoho výrazového projevu zcela neznámý a v žádném případe není prožíván) zůstává zachována jak pro toho, kdo něco „vyjadřuje“, tak pro toho, kdo něco „jako“ výraz vníma, symbolická souvislost mezi prožíváním a vyjadřováním.
Již pouhá danost komplexu tónu, zvuků, šumů, jako „hlasu“ – i kdyby to byl jen „nějaký zvuk venku na chodbě“, „nějaký zvuk v lese“ – vyžaduje, abych v tomto komplexu „vnímal“ něco nad jeho smyslový obsah, něco, c ose v něm „ohlašuje“, něco, co „vyjadřuje“.
„Hlas“ je tedy již něco docela jiného než pouhý tón, zvuk, šum nebo tzv. asociace nějakého takového komplexu s určitým představovaným předmětem. Ale i „hlas“ setrvá ještě ve sféře pouhého výrazu.

I nejprimitivnější slovo však odděluje od výrazu celý svět.
To naprosto nové, co se objevuje ve slově, spočívá v tom, že neodkazuje jako výraz pouze zpět k nějakému prožitku, ale poukazuje v prvé řade – tedy ve své primární funkci – směrem ven na nějaký předmět ve světě. Slovo „míní“ něco, co nemá nic společného ani s jeho zvukovým tělem, ani s citovým, myšlenkovým či představovaným prožitkem, který kromně toho případně ještě vyjadřuje.
A je jen zcela speciální případ, když je předmětem jeho mínění náhodou nějaký vnitřní prožitek, nebo dokonce právě ten prožitek, který to slovo zároveň vyjadřuje a (v případě, že může být vnímáno jinými) „vyhlašuje“, jako například slova „cítím bolest“.
Rozdíl mezi výkřikem „Au!“ a slovy „cítím bolest“ není rozdíl dvou stupňů, ale rozdíl dvou světů! Vyjadřovat tváří v tvář nějakému předmětu, nebesům, jarnímu poli, nepříteli pouze nějaký těmito předměty vyvolaný prožitek, ať je to představa, pocit, myšlenka – a „mínit“ tento předmět ve slově, ano, i ho jen „pojmenovat“, jsou tedy absolutně odlišné skutečnosti.
Také jména - i kdyby to byla jen okamžitá, příležitostná pojmenování jako například něžné přezdívky - jsou druhem slov.
Patří k základním omylům všech druhu "nominalismu", že tuto skutečnost obracejí naruby a považují slova za druh jmen nebo za druhotně vzniklé náhražky jmen, a "jména" sama opět řadí pod pouhé "znaky".
Tak ovšem vzniká dojem, že lze nakonec i slovo podřadit pod širší pojem "znaku" a řeč pod pojem "znakového systému".
Avšak označit něco "pomocí" slov - což je možné a slovo tím získává funkci jména -, to je něco docela jiného než říci: slovo je samo jen druhem znaku a mluvení je jen způsobem označování.
To, k čemu slova "použijeme", "upotřebíme" nebo jak je slova v určité skupině "upotřebeno", "použito" - takzvaný "jazykový úzus" - to vše nemá s jeho podstatou nic společného.
Slovo samo "míní", "znamená" něco, - "má" svůj smysl, což - jakkoliv vágní snad ten smysl je - předepisuje jeho možné upotřebení, použili, nebo vymezuje sféru jeho možného použití.
Proto je mezi proměnou významu určitého slova a pouhou změnou jazykového úzu esenciální rozdíl.
l když smečce či některému z jejich členu slouží za stejných či podobných okolností opakovaný výrazový pohyb, vůdce smečky jako "znak" pro hrozící "nebezpečí", nenabývá tento pohyb - ať už onen proces probíhá sebekomplikovaněji - nikdy charakteru slova.
Výrazový pohyb nemůže rozšířit v celé smečce jako psychickou nákazu nic víc než citový stav, který vyjadřuje.H) O opravdovém "sdělení" nebo o tom, že tento výraz poukazuje na nebezpečné okolnosti, a právě tento poukaz že je "chápán", nemůže být ani řeči.
Co to vůbec znamená "rozuměl" nějakému slovu? Řekne-li někdo "Slunce !" nebo "Venku je krásné počasí" a ukazuje přitom na okno, pak znamená "rozuměl" to a jen to, že oslovený sledující intenci mluvícího a jeho řeči, zároveň chápe skutkovou podstatu "zářící slunce" nebo "venku je krásné počasí".
Neznamená to tedy, že proste spoluusuzuje "je krásné počasí", tím méně - jak podsouvají mnozí psychologové -, že oslovený chápe, nebo aspoň "nejprve“: chápe, že je krásné počasí, že v něm tedy probíha proces souzení, který odpovídá jeho slovu; a:i t~k~ jako je v každém zasténání zároveň dáno, že sténající trpí.
"Spoluusuzovat" bude jen ten, kdo je nějakým soudem již nakažen, nebo kterému byl takový soud vsugerován.
Právě tento případ ale "rozumění" slovům zcela vylučuje. Pochopení skutečnosti, že druhý tak soudí, že "říká" to či ono, leží však zcela mimo rámec normálního "rozumění".
Pouze v případe, kdy mi druhý člověk sděluje - nikoliv, že "je krásné počasí", ale že "já nyní soudím, že je krásné počasí", bude oslovený chápat tuto - totiž psychickou skutečnost.
To je pak jen speciální případ našeho pravidla. Pouze tam, kde se z nějakého zvláštního důvodu výslovně zříkáme porozumění, například protože se domníváme, že máme co dělat s šílencem, nezaměřuje se náš duch bez dalšího na usuzovaný obsah, nýbrž na skutečnost "nyní soudí tento člověk takto; teď říká zase toto".
Teprve teď je pro nás onen člověk "psychickým organismem", který reaguje na určité podněty a udalosti svého okolí určitými myšlenkami a citový mi výrazy.
Na místo spolumíněného "obsahu" tu nastupuje "podnět okolí"; na místo "osoby", které lze "rozumět", "psychický organismus", který "reaguje" a "vyjadřuje":
Z "osoby", s níž se "dorozumívám", se stal mluvícím "objektem", jehož chování "vysvětluji" a pro které hledám na jedné straně "příčinu" a které na druhé straně pojímám jako "znak" jeho proměnlivých psychických stavu. V tom je nesmírný rozdíl.

Avšak ještě v jedné věci se liší rozumění slovu od rozumění znaku jako den od noci. Všechny znaky žijí jen díky našemu ustanovení a konvenci, obojí již dorozumění pomocí slov nebo ekvivalentních forem dorozumění předpokládají.
Tak se to ale nemá se slovem. Slovo se nám podává jako splnění požadavku samotného předmětu. Hledáme to "pravé", které se na něj - podle toho, kterou stránkou se k nám právě obrací - hodí.
A zatímco u všech přirazených i umělých signálních systému, například železničního, námorního apod. předpokládá pojetí signálu "jako" signálu "k něčemu" nějaké, i když sebevágnější a - při zavedeném chápání znaku - znakovou funkcí téměř pohlcené zvláštní duchovní uchopení smyslového bytí, jehož jev slouží - konvencionálně - jako "znak", není našemu vědomí dán v mluvení a rozumění slovům ani nejmenší náznak rozdílu mezi akustickým materiálem a smyslem.
Slovo se jeví při rozumění jako jednoduchý, nikoliv složený celek, na němž leda následná analýza (filologa či psychologa, v každém případe ale akt reflexe) rozliší zvukovou a významovou stránku ("tělo slova" a "smysl slova").
Teprve když porozumění z nějakého důvodu narazí na překážku (například při výskytu slova, které dělá cizokrajný dojem, nebo když slyšíme slova nějakého nám neznámého jazyka), vsouvá se (v našem rozumění) zvuková jednota před jednotu smyslu, kterou slovo představuje.
Proto je zcela vyloučeno představovat si "slovo" a řeč jako složené ze smyslovosti a rozvažování.
Právě ten charakteristický přechod prožitku od zvuku k smyslu, jež přitom fungují jen jako výchozí a konečný bod jednoho intencionálního pohybu ducha, tvoří jádro a podstatu slova.
Pouze z tohoto důvodu muže slovo obmeňovat jak svou zvukovou matérii, tak svůj význam (zvukový posun a významový posun) v průběhu jedné historické vývojové rady, aniž by proto pozbylo jako toto slovo svou identitu. To identické je přitom právě onen prožitý přechod od zvuku k smyslu, který tvoří podstatu slova. Známý argument J. G. Herdera aj. G. Hamanna proti Kantovu dualismu "rozvažování a smyslovosti", totiž že by za předpokladu původně oddělených poznávacích sil byla řeč nepochopitelná, nachází v uvedené základní skutečnosti plné ospravedlnění.
Z téhož důvodu je také zcela pochybené pokoušet se vysvětlovat lidskou schopnost řeči tím, že člověk disponuje na rozdíl od zvířete "artikulovaným hlasem", nebo dokonce odvozovat tuto schopnost artikulovat zvuky z nějakých anatomických a fyziologických vlastností jeho rečových nástrojů.
To, co se nazývá "artikulovaným zvukem", je naopak pouhý následek členění smyslu, v němž člověk chápe danosti vnějšího a vnitrního světa. Jen tak lze pochopit, proč tam, kde nerozumíme slyšené cizí řeči, nejsme s to ani sami akustické dojmy, které přitom máme, rozložit v slovní a větné jednotky, ale vnímáme je jako hlučně plynoucí nerozčleněný proud zvuku. Tzv. "jednotky artikulace" akustického materiálu žijí a existují tedy jen z milosti jednotek smyslu, které z nich - "rozumějíce jim" "vyčteme".9)
To, co tvoří jednotu slova, není proto ani jeho akustický materiál, ani jeho smysl; že to není jeho vždy konkrétní akustický materiál, je samozřejmé. Jedno a totéž slovo může být přece vysloveno nahlas či potichu, pomalu nebo rychle, nízkým nebo vysokým hlasem, aniž by proto přestalo být jedním slovem.
Ale ani uspořádání hláskového materiálu, či lépe fenomén tvaru slova, který je vybudován z akustického materiálu, mu nedává jeho jednotu. "Kohoutek" (ptačí sameček) a "kohoutek" (uzávěr vodovodu) apod. není jedno a totéž slovo; tím méně je táž akustická jednota tvaru v různých jazycích jedním a týmž "slovem".
Na druhé straně může slovo svůj význam měnit a tentýž význam může být vyjádřen různými slovy (ľhomme, der Mensch).
Obě tato zjištění ale způsobují, jak se zdá, že nám podstata jednoty slova uniká mezi prsty!
Tuto jednotu však také vůbec znovu nezískáme, pokud budeme vycházet z falešného předpokladu, že slovo nebo jeho jednota jsou jen „asociativním“ spojením komplexu hlásek, motorického komplexu, tzv. pohybových počitkú prožívaných mluvícím při jeho vyslovení, optického obrazu jeho písemné podoby a tzv. „významové představy“.
Ve skutečnosti mohou všechny tyto komponenty v různých případech odpadnout, aniž by to zničilo jednotu slova, a všechny mohou být kladeny, aniž by bylo kladeno slovo. Kdybychom o tom přemýšleli hlouběji, než zde máme v úmyslu, ukázalo by se, že dokonce i tělo slova je jen schematickým tvarem v rozptýlenosti vůbec, tvarem, který je teprve třeba dovést k jeho vlastní danosti a který se může, „odívat“, „materializovat“, znázorňovat jako „tentýž“ od počátku nejen v těchto rozmanitých smyslových materiálech (akustickém, motorickém, optickém), nýbrž od počátku dokonce jak v současně daném prostorovém schématu (t.j. písemném obrazu), tak také v sukcesívně daném časově rytmickém schématu (například v akustickém a motorickém materiálu).
Písmo (jež je jako myšlenkové a obrázkové písmo pokračováním a fixováním jednak označovacího gesta, jednak nejprimitivnějšího kreslení a obrazného utváření) je aspoň ve své podstatě právě tak původním znázorněním a materializací „slova“, či lépe „těla slova“, jako řeč.
I když snad historicky řeč písmu – všeobecně vzato – předcházela, neumožňuje teprve řeč či schopnost řeči slovo, nýbrž naopak teprve slovo, vlastnictví slova činí možnou řeč. Hláskové ztělesnění nepatří tedy vůbec k podstatě slova.
Je pouze jeho nejpřirozenějším, vzhledem k zvláštní organizaci lidské přirozenosti a zvláštní pohyblivosti tohoto materiálu podstatě slova nejbližším „oděvem“.
To, co jsem řekl, ukazuje, že podstata i vlastnictví slova se při všech otázkách tzv. vzniku řeči a písma již předpokládají.
Na to zapomínají oni pozitivisté a pragmatikové, kteří by chtěli odvozovat slovo až z řeči a schopnosti řeči a kteří se pak pokoušejí odvozovat řeč samu z fixovaných a při stejných příležitostech automaticky se opakujících "výrazových projevů" a "signálu", jaké znají již nejvyšší zvířata.
Avšak žádným, ani sebejemněji formulovaným "přechodem" nemůže z "mluvení" vzniknout slovo, nemůže z oněch návyku vzniknout reč, t.j. v přísném smyslu vyjádření ve slovech.11) Říkat se dají jen slova. Na počátku řeči bylo slovo! Zvíře nemluví proto, že nemá slovo.
Pouze vznik a proměna znázornění a užívání slova mohou mít nějaké pozitivní "dějiny". Ne slovo samo. Říkáme li proto: "Slovo (které umožnilo člověku mluvit) je od Boha", pak to samozřejmě není "vědecký" příspěvek k problému vzniku řeči.
Ale je to ta jediná smysluplná odpověď na nesmyslnou otázku - pokud je míněna historicky - a vrácení problému, který je jako "historický" pseudoproblémem - na jeho metafyzickou rovinu. Slovo je prapůvodní fenomén. Je předpokladem smyslu, a tudíž zároveň i základním prostředkem veškerého poznání každých možných "dějin", jež jsou jako takové něčím totálně jiným než objektivním sledem dějů v čase: totiž kontinuitou vědomí a smyslu v průběhu bytí a dění, který je slovem ve své podstatě již konstituován.
Právě proto, že slovo veškeré "dějiny" konstituuje, samo žádné dějiny nemá. A z těchto dějin nevede "most" či "přechod" do tzv. přírodovědy.12) "Člověk je člověkem jen skrze řeč; aby však řeč vynalezl, musil již být člověkem. " (W. von Humboldt).

Analogické závěry platí i pro nástroj. U vyšších druhu opic, u slonů atd. zjišťujeme, že mezi cíl a činnost se nejrůznějším způsobem vkládá smysluplné zacházení a manipulace s předměty. Opice hází na svého "nepřítele" kamínky a plody.
Avšak podstatu a jednotu "nástroje" netvoří použití nějaké věci jako prostředku k nějakému účelu.
Použiji-li klíče jako klepadla na dveře, zůstane klíčem a nestane se klepadlem. Použijeme-li s Romanesem, abychom získali "přechody", "okazionálního nástroje", použili jsme slova beze smyslu.
Neboť právě pevná jednota formy určité látky, která je - překračujíc smysl každého momentálního účelného použití - zároveň v ní samé vězící jednotou smyslu, odlišuje "nástroj" od všeho, co "použijeme" jako pouhý prostředek. Podíváme-li se na to blíže, ukáže se nám nástroj vždy jako smysluplný útvar, až sekundárně postavený do služby účelů a postupně pro ně pře formovaný, který vykazuje tím více účeluprostou podstatu malého uměleckého díla či okrasného předmětu, čím dále se vracíme k jeho počátkům.
To, co pozvedá nástroj nad příležitostný prostředek sloužící našim životním potřebám, je tedy principiálně táž duchovní síla, která působí i v rozvoji vlastní duchovní kultury prosté účelu: jenom že se při vytváření nástrojů sama svobodně staví do služby uspokojování potřeb, kdežto při vytváření kultury tyto cíle opouští a zcela svobodně vydobývá a vyjadřuje svůj vlastní obsah.
Právě proto však získává vytváření nástrojů a vše, co patří k "civilizaci" nebo k vitálně vázané duchovní činnosti jako k jejímu aktovému korelátu, svůj konečný smysl a hodnotu jen jako "cesta ke kultuře" a této kultuře odpovídající svobodné činnosti ducha.
Na druhé straně je ale neméně jasné, že nástroj při pohledu z vitálního hlediska není, jak se domnívají pozitivisté, pozitivním pokračováním života vytvářejícího orgány, nýbrž výrazem a následkem určitého vitálního nedostatku.
Schopnost vytvářet takové nástroje, tj. "rozvažování", může totiž vzniknout až tam, kde se vyčerpala síla vytvářet orgány, tzn. kde se vyčerpala principiální vitální schopnost rozvoje a kde se ukázaly přirozené síly k útoku a podmanění jiných zvířat nebo k přetváření prostředí pomocí orgánů tak slabé, že nadále zbývala již jen cesta pokusit se je přelstít.
Zvíře, jehož organizace je však fixována a strnulá a v němž se život nakonec - jelikož už nedokáže rozšiřovat a formovat své okolí vytvářením nových orgánů - "přizpůsobuje" danému prostředí, zvíře, které nahrazuje nedostatek dobrých zubů, drápů atd. pouhou chytrostí, lze sotva považovat za něco "vyššího" než ostatní živý svět, to bychom měli spíše nazývat "dědičně nemocným zvířetem", aby mělo ve svém konstitutivním onemocnění "rozvažováním" - jež by pak bylo do jisté míry "duševní nemocí" KAT EXOCHÉN - pro svou existenci aspoň jakousi polehčující okolnost. Kdo by neviděl, že kdyby byly duch a rozvažování jen chytrou opatrností (prudentia) = "voir pour prévoir'(13) a kdyby záležely jen v užitečných zbraních pro "boj o život", byly by to také ty nejhorší, nejnižší a nejsprostší ze všech možných zbraní, tedy jen žalostné náhražky nových orgánů a pochopitelné ve svém vzniku jen tam, kde rozvoj života k vyšší organizaci stagnuje? V rámci lidského druhu to byly vždy ty vnitřně nejustrašenější a nejporobenější rasy a národy, které ve svém způsobu života nejvíce rozvíjely "lstivost", "chytrost", "opatrnost" a "počestnost". Avšak není ono pohyblivé "rozvažování", které si libuje jednak na rozdíl od "ducha", jednak na rozdíl od "instinktu" ve vztazích mezi věcmi, ve vztahu "B skrze A" - přitom ale má sklon ztrácet ze zřetele "co" a podstatu jak B, tak A - není toto rozvažování jen výrazem téhož vitálního úbytku sil ve velkém, po němž u těchto rasových typů následuje jeho zvlášť velký rozmach? Ponořme se do povahy instinktu, již tak precizně zkoumal Jules Fabre ve svých "Entomologiques souvenirs" a zjistíme: instinkt je duch přesně odpovídající organizaci, orgánovým činnostem, jejich pevné posloupnosti a jakoby je pronikající. Sestává ze samých absolutně „dobrých nápadů“, které jsou přesně přiměřené typickým situacím běhu života a objevují se jen tehdy a potud, pokud je jich třeba pokud se bezprostředně proměňují v činnost; a které proto neobsahují nic víc a nic míň, než co je nezbytné, aby byly příští kroky smysluplně dovedeny k splnění úlohy stanovené organizací.
Instinkt tedy není nějakou „zmechanizovanou činnosti rozvažování“, nýbrž jiným druhem a formou ducha; není to také pouze nějaký komplikovaný reflex, ani ho nelze odvodit z „tropismu“ (ve smyslu J. Loeba);je to duch pronikající svou mocí nejrozmanitější pohyby, takže se z něho stává, pokud jde o smysl, jednotné jednání.14)
Postavíme-li proti němu rozvažování a myšlení, můžeme obojí přímo označit na náhražku odpovídající konstitutivnímu nedostatku „dobrých nápadů“, která se dostavuje s rostoucí nejistotou určitého druhu. Rozvažování není žádná původní ctnost, nýbrž pouze ctnost, kterou vyvolal nějaký původní nedostatek: je to ctnost chyby! Tak jako je nástroj náhražkou za nedostatečný rozvoj orgánu, a jeho vytvoření je tedy především následkem stagnace a ustrnutí čistě vitálního vývoje, tak je rozvažování, které subsumuje „případy“ pod obecná pravidla, a kalkulujíc předjímá běh života, náhražkou za chybějící nebo znejistěný instinkt. Jistě: instinkt se vyznačuje omylností, jež rozvažování chybí; instinkt okamžitě přeruší svou činnost, je-li obměněn i jen jediný článek v posloupnosti rady podnětů, která vyvolává každý následující krok organismu.
Náměsíčník, který kráčí po okraji střechy, spadne, jestliže při náhlém probuzení spatří nějakou novou věc, která nemá s jeho chůzí a měsícem nic společného. Avšak v tom právě spočívá principiální výhoda organizace a jejího přísného přizpůsobení pevnému poli „situací“, že k takovému zmatení muže docházet jen tak zřídka - a většinou teprve vinou umělého zásahu člověka. Teprve tam, kde se tato výhoda organizace vytrácí a daná bytost se muže ocitat „ve všech možných situacích“, muže se začít rozvíjet rozvažování a jeho vztahující a kalkulující činnost.
Jestliže bychom tedy s Herbertem Spencerem zkoumali hodnotu ducha vůbec z hlediska „podpory života“, nesměli bychom označovat „rozumné zvíře“ a „zvíře používající nástroje“, jak se stále děje, za korunu vitálního vývoje, nýbrž za zvíře konstitutivně nemocné, za zvíře, které se v živote dopustilo faux pas15) a zabloudilo do slepé uličky. Následkem tohoto faux pas a slepou uličkou by pak byla – „civilizace“.
To si začal jako jeden z prvních uvědomovat Friedrich Nietzsche a v tom tkví jeho velká zásluha.
Je však třeba litovat, že nešel dál za tento negativní výsledek. Vyvodil tak jen záver; nezkoumal ale jeho pozitivistickou premisu, totiž že v „rozvažování“ a „nástroji“ spočívá důstojnost člověka a jeho života.
Nemocné zvíře, rozumné zvíře, zvíře používající nástroje - tato nepochybně velice ošklivá věc se stává okamžitě krásnou, velkou a vznešenou, když nahlédneme, že je to tatáž věc, jež právě skrze tuto činnost (která nám připadá - měřena „zachováním života“ a jeho cíli - tak směšná) je nebo se může stát bytostí transcendující veškerý život a v něm i sebe samu. „Člověk“ v tomto zcela novém smyslu je intencí a gestem samotné „transcedence“, je to bytost, která se modlí a hledá Boha. Není tomu tak, že se „člověk modlí“ - člověk je sebe sama překračující modlitbou života; člověk „nehledá Boha“, nýbrž je živým X, které hledá Boha! A člověk jím dokáže být a dokáže jím být v té míře, v jaké mu jeho rozvažování a nástroje a stroje poskytují stále více a více volného času ke kontemplaci o Bohu a k lásce k Bohu; když se tedy díky jim stává lidská bytost stále prostupnější pro ducha a lásku, které ve všech svých hnutích a aktech jako extrapolované a sjednocené úsečky jedné křivky směrují k něčemu, co nese jméno "Bůh".
Bůh je moře a lidé jsou jako řeky, které v citu předjímají již u svých pramenu moře, do něhož plynou. Duchovní kultura je vznešená věc a vše, co nazýváme civilizací, je jen nutnýrn místem a nezbytnýrn vnějším mechanismem jejího zjevení. Avšak nejkoncentrovanější duchovní kulturou, ano, kořenem vší kultury, je ono X, k němuž směruje modlitba a pohyb svaté lásky: Bůh.

........

Pozn. 11.: Proti plochým teoriím o pozvolném vzniku řeči staví W. von Humboldt tyto mistrovské věty: „Na řeč se musíme dívat podle mého pevného přesvědčení jako na bezprostředně danou v člověku … nic nepomůžeže vyhrazovat pro její vynalezení tisíciletí a tisíciletí. Aby člověk mohl porozumět i jen jednomu jedinému slovu opravdu, nejen jako pouhému smyslovému podnětu, nýbrž jako artikulovanému, určitý pojem označujícímu zvuku, musí v něm řeč zcela a v celé souvislosti už být.“ (W. von Humboldt: Über das vergleichende Sprachstudium.)


P.s.: Text som zámerne viac nasekal na oddelené vety, aby sa dal viac prežúvať. (Pretože treba uznať, že je náročnejší.)
Prepáčte prípadné chyby a alebo tech. nedokonalosti vzniknuté prenášaním materiálu. Ď.
HANS

Only registered users can see links on this forum! Register or Login on forum!

Vitazom v tretej kategorii sa stal HANS, za co mu srdecne blahozelam.